Try संस्कृतवाहिनी (A word everyday) | YouTube Channel
रामायण
rAmAyaNa
रामायण
neuter gender.
(
रमायण
)
nalopākhyāna
of
Vālmīki's
celebrated
poem,
describing
the
‘goings’
[
अयन
]
of
Rāma
and
Sitā
(
it
contains
about
24000
verses
in
7
books
called
Kāṇḍas,
viz.
1.
Bāla-kāṇḍa
or
Ādi-k°
2.
Ayodhyā-k°
3.
Araṇya-k°
4.
Kiṣ-kindhyā-k°
5.
Sundara-k°
6.
Yuddha-k°
7.
Uttara-k°
part
of
the
1st
book
and
the
7th
are
thought
to
be
comparatively
modern
additions
the
latter
gives
the
history
of
Rāma
and
Sītā
after
their
re-union
and
installation
as
king
and
queen
of
Ayodhyā,
afterwards
dramatized
by
Bhava-bhūti
in
the
Uttara-rāma-caritra
Rāma's
character,
as
described
in
the
Rāmāyaṇa,
is
that
of
a
perfect
man,
who
bears
suffering
and
self-denial
with
superhuman
patience
the
author,
Vālmīki,
was
probably
a
Brāhman
connected
with
the
royal
family
of
Ayodhyā
and
although
there
are
three
recensions
of
the
poem,
all
of
them
go
back
to
a
lost
original
recension,
the
ground
work
of
which,
contained
in
books
2-6,
in
spite
of
many
amplifications
and
interpolations,
may
be
traced
back
to
one
man,
and
does
not
like
the
Mahābhārata,
represent
the
production
of
different
epochs
and
minds
),
mahābhārata
harivaṃśa
et cetera.
(
confer, compare.
Indian Wisdom, by Sir M. Monier-Williams
335
).
रामायण,
i.
e.
राम-अयन
(
or
rather
+
आयन
),
Neuter.
The
name
of
a
renowned
epic
poem,
Utt.
Rāmac.
110,
9.
रामायणम्
नपुंलिङ्गम्
रामः-अयनम्
-
राम
के
साहसिक
कार्य
रामायणम्
नपुंलिङ्गम्
रामः-अयनम्
-
वाल्मीकिप्रणीत
एक
प्रसिद्ध
महाकाव्य
जिस
में
सात
काण्ड
तथा
२४०००
श्लोक
हैं
रामायण
पदविभागः
नपुंसकलिङ्गः
कन्नडार्थः
ಶ್ರೀರಾಮನ
ಚರಿತ್ರೆಯನ್ನು
ವರ್ಣಿಸುವ
ಪ್ರಸಿದ್ಧವಾದ
ಮಹಾಕಾವ್ಯ
/ವಾಲ್ಮೀಕಿ
ಮಹರ್ಷಿಯಿಂದ
ರಚಿತವಾದ
ಆದಿಕಾವ್ಯ
ಮತ್ತು
ಎಲ್ಲಾ
ಕವಿಗಳಿಗೂ
ಒಂದು
ಆಕರಗ್ರಂಥ
निष्पत्तिः
"अण्"
(
४-३-८७
)
व्युत्पत्तिः
रामस्य
अयनमधिकृत्य
कृतो
ग्रन्थः
रामायण
by
Vālmīki.
Jones
403.
Mack.
56.
102.
IO.
1788--91.
1793.
2718
(
Uttara
).
W.
p.
118--23.
Oxf.
5^b.
343^a.
Paris
(
B
20--22.
210.
222--24.
D
2.
298.
Gr.
11--13.
Tel.
1.
43.
44.
48.
50
).
Khn.
24.
K.
28
(
and
C.
).
B.
2,
64.
66.
Report
CLXX.
Ben.
57--59.
Tüb.
24.
Kāṭm.
2.
Pheh
4
(
Uttara
).
Rādh
40.
Oudh
XI,
18.
XIII,
38.
40.
XV,
30.
32.
XVI,
52.
54.
56.
XVII,
14.
Bonn
125
--27.
Burnell
177^a.
Bhk.
13.
Poona
363.
417.
425.
II,
14.
15.
26.
27.
61--67.
81.
105--11.
264.
Taylor
1,
295.
296.
Oppert
8.
105.
604.
722.
917.
1104.
1556.
1558
(
Uttara
).
1642
(
Sundara
).
1705.
1724
(
Sundara
).
2012--14.
2147
(
Yuddha
).
2155
(
Sundara
).
2206.
2216
(
Sundara
).
2253.
2421.
2565
(
Uttara
).
2686.
2687.
2774
(
Uttara
).
2985.
3470.
3679.
3737.
3841.
4439.
6313
(
Uttara
).
6482
(
Sundara
).
6494
(
Araṇya
).
6652.
6779.
6837.
6988.
7117.
7146.
7383.
7571.
7628.
7776.
II,
33
(
Uttara
).
224.
332
(
Uttara
).
353.
579.
662.
849.
977.
1368.
1418.
1504.
1699.
1802.
1844.
1903.
1940.
1986
(
Bāla
).
1996.
2141.
2168.
2200.
2516.
2573.
2592
(
Uttara
).
2612.
2640.
2668.
2680.
2684.
2698.
2853.
3013.
3249.
3385.
3474.
3529.
3598
(
Uttara
).
3784.
3899
(
Sundara
).
3933.
4348.
4428.
5124.
5780.
5821
(
Uttara
).
5999.
6141.
6177.
6403.
6551.
6637.
7031.
7237.
7332
(
Sundara
).
7438.
7481
(
Ayodhyā
).
7492
(
Āraṇya
).
7504
(
Uttara
).
7527
(
Kiṣkindhā
).
7650
(
Bāla
).
7716
(
Yuddha
).
7840
(
Sundara
).
8335.
8441.
8519.
8582.
8685.
8720
(
Uttara
).
8748
(
Bāla
).
8765
(
Yuddha
).
8791
(
Sundara
).
8935.
9085.
9506.
9646.
9749.
9791.
10062.
10071
(
Sundara
).
10174.
10354.
Rice
66.
68.
Peters.
2,
186.
BP.
259
(
Ayodhyā
and
Sundara
).
Proceed.
ASB.
1869,
224.
C.
Oppert
4386.
4441.
II,
337.
347.
C.
Kataka.
Burnell
178^b.
Oppert
1780.
1781.
II,
7482.
7513.
7723.
C.
Caturarthadīpikā.
Oppert
II,
7084.
C.
Taniślokī.
Oppert
226.
6345.
II,
934.
2049.
3153.
C.
Tilaka
Theh
4.
C.
Rāmāyaṇavirodhaparihāra.
Oppert
II,
5555.
C.
Rāmāyaṇatātparyavirodhabhañjinī.
Oppert
1557.
5164.
II,
2094.
C.
Vālmīkihṛdaya.
Oppert
5348.
C.
Vidvanmanoramā.
Oppert
II,
7746.
C.
Śṛṅgārasudhākara.
Oppert
6249.
C.
Subodhinī.
Oppert
II,
8985.
C.
Setu.
Pheh
4.
C.
by
Īśvara
Dīkṣita.
Oppert
5148.
5777
(
ny
).
6311
(
vedānta
).
II,
7238.
7500.
8719.
C.
by
Umāmaheśvara.
Oppert
II,
4885.
C.
Śṛṅgāratilaka
by
Govindarāja.
Oudh
IX,
4
(
Bhūṣaṇa
).
XVI,
52.
54.
56
(
Bhūṣaṇa
).
Oppert
225.
378.
2015.
2315.
4460.
5147.
5423.
5524.
5784.
6331.
7297.
II,
225.
339.
354.
2743.
3495.
3530.
5781.
6142.
6796.
7546.
8769.
10063.
Rice
68.
C.
Dharmakūṭa
by
Tryambaka
Yajvan.
Burnell
179^b.
C.
by
Devarāma
Bhaṭṭa.
Oudh
XIII,
38.
40.
SB.
210.
C.
by
Nāgeśa.
Ben.
58.
59.
Rādh
40.
Oudh
XI,
18.
C.
by
Nṛsiṃha.
Taylor
1,
141.
C.
by
Maheśvaratīrtha.
IO.
1793.
L.
1268.
1269.
Oudh
IX,
4.
Bhk.
13.
Poona
417.
425.
II,
14.
15.
27.
61--67.
Taylor
1,
296.
Oppert
5128.
II,
9790.
Peters.
2,
186.
C.
Tilaka
by
Rāmavarman
or
Rāma
Śarman.
IO.
426--32.
Burnell
179^b.
Oppert
II,
4886.
Peters.
2,
186.
His
C.
is
based
on
the
Ka-
taka
and
on
that
of
Maheśvaratīrtha,
whom
he
calls
Tīrtha.
C.
Rāmāyaṇakūṭaṭīkā
by
Rāmānandatīrtha.
Oppert
227.
1207.
6307.
6354.
6587.
Mentioned
L.
1017.
By
Oppert
attributed
to
Ānandatīrtha.
C.
by
Rāmānuja
(
?
).
Oppert
231.
2689.
5149.
6177.
II,
7724.
Rice
68.
Perhaps,
the
C.
by
Rāmavarman.
C.
by
Rāmāśramācārya.
Oudh
XV,
30.
32.
C.
Manoharā
by
Lokanātha.
L.
1259--62.
Oppert
II,
7651.
C.
Vivekatilaka
by
Varadarāja.
Burnell
179^b.
Taylor
1,
169.
Oppert
2986.
II,
7754.
C.
by
Vidyānātha.
Oppert
II,
8770.
C.
Vālmīkitātparyataraṇi
by
Viśvanātha.
Oudh
V,
6.
C.
by
Vaidyanātha.
Burnell
179^b.
Oppert
6177.
II,
9750.
C.
by
Śivarāma
Saṃnyāsin.
Rādh
40.
C.
Rāmāyaṇasaptabimba
by
Hayagrīva
Śāstrin
Oppert
370.
C.
by
Hari
Paṇḍita.
Oppert
221.
II,
7851.
Rāmāyaṇe
Ādityahṛdayastotra
(
Yuddhakāṇḍa
ch.
106
).
Ben.
45.
Burnell
201^b.
Taylor
1,
427.
--Citrakūṭamāhātmya.
Mack.
71.
Oudh
VIII,
36.
रामायण
by
Vālmīki.
CU.
add.
2108
(
Araṇya
).
Gov.
Or.
Libr.
Madras
77.
Hz.
1.
75.
103.
115
(
Uttara
).
207
(
2--7
).
247
(
Uttara
).
318.
387
(
Uttara
).
460.
561.
594.
IO.
426--32.
450
(
Uttara
).
1236
(
Uttara
).
1275--76
(
1--5
).
1381
(
Bāla
).
1588
(
Uttara
).
1788
(
Bāla,
Araṇya
1--3,
Sundara
up
to
24,
18.
Uttara
fr.
).
1789--92
(
1--4
).
2148--49.
2718
(
Uttara
adhy.
13--106
).
2771
(
Uttara
).
2855
(
up
to
Yuddha
61,
27
).
2883
(
Bāla
and
Ayodhyā
).
Oudh
XX,
46
(
Sundara
).
56.
Rgb.
123
(
Ayodhyā
).
C.
an.
Hz.
583.
IO.
897
(
on
Sundara
).
C.
Caturarthī.
Gov.
Or.
Libr.
Madras
77.
C.
Vidvanmanorañjanī.
ibid.
C.
Vālmīkihṛdaya
by
Ahobalācārya.
Gov.
Or.
Libr.
Madras
83.
C.
by
Govindarāja.
ibid.
(
Maṇimañjīra
on
Bāla-
kāṇḍa
Maṇimekhalā
on
Ayodhyākāṇḍa
).
Hz.
243
(
Araṇya
up
to
Sundara
).
383
(
Yuddha
).
391
(
Ayodhyā
).
462
(
Araṇya
and
Kiṣkindhā
).
582
(
3--6
).
Oudh
XXI,
42
(
Bhūṣaṇa
).
44
(
Bhūṣaṇa
).
C.
by
Devarāma
Bhaṭṭa.
Stein
198
(
Kiṣkindhā
).
C.
by
Nṛsiṃha.
Hz.
536
(
Ayodhyā
).
C.
Virodhabhañjanī
by
Brahmavidyādīkṣita.
Gov.
Or.
Libr.
Madras
77.
Hz.
305.
375.
583.
Extr.
76.
C.
Tattvadīpikā
by
Maheśvara
Tīrtha.
Gov.
Or.
Libr.
Madras
30.
77.
Hz.
7.
22
(
Bāla
).
217
(
Ayodhyā
).
653
(
except
Sundara
).
IO.
1275--
76
(
1--5
).
1381
(
Bāla
).
1788
(
Bāla,
Araṇya
1--3,
Sundara
up
to
24,
8.
Uttara
fr.
).
2148
--49.
Stein
197
(
fr.
).
C.
by
Rāmacandra
Sarasvatī.
Quoted
in
his
Bhagavadgītāṭīkā,
Hz.
Extr.
59.
C.
by
Rāmacandrānanda
Sarasvatī.
Hz.
239
(
Sundara
).
C.
Tilaka
by
Rāmavarman
or
Rāma
Śarman.
IO.
426--32.
1789--92.
Stein
198.
C.
by
Rāmānuja.
Gov.
Or.
Libr.
Madras
77
(
Sundara
).
C.
Manoharā
by
Lokanātha.
IO.
816
(
5--7
).
C.
by
Vimalabodha
Quoted
by
Lokanātha,
L.
1259.
C.
by
Sarvajña
Quoted
by
Lokanātha,
L.
1259.
Rāmāyaṇe
Citrakūṭayātrā.
Peters.
4,
13.
--Saṃkṣiptarāmāyaṇa.
Stein
198.
रामायण
AK
224
(
without
the
Yuddhakāṇḍa
).
225
(
Kiṣkindhākāṇḍa
inc.
).
226
(
Kiṣkindhākāṇḍa
and
C.
).
227
(
Sundarakāṇḍa
and
C.
inc.
).
AS
p.
163.
BC
93.
Bd.
176
(
Ayodhyākāṇḍa
).
CS
4,
185.
186
(
Araṇya-
kāṇḍa
).
187
(
Bālakāṇḍa
).
188
(
Ayodhyākāṇḍa
).
189
(
Kiṣkindhākāṇḍa
).
224
(
Uttarakāṇḍa
).
305
(
dto.
inc.
).
307
(
inc.
).
Hz.
679.
Lz.
191
(
Bālakāṇḍa
).
192
(
Bālakāṇḍa
inc.
).
193
(
Sundarakāṇḍa
).
194
and
195
(
Yuddhakāṇḍa
).
196
(
Uttarakāṇḍa
).
Śg.
1,
37
(
Sundara-
kāṇḍa
).
2,
282
(
Uttarakāṇḍa
).
Whish
54
(
without
Uttarakāṇḍa
).
56
(
Uttarakāṇḍa.
C.
an.
Whish
55,
1
(
as
far
as
1,
1,
83
).
C.
Kataka,
correctly
Amṛtakataka.
BC
295.
415
(
Bālakāṇḍa
).
438.
Hz.
1496
(
Sundarakāṇḍa
).
Śg.
1,
38
(
fr.
).
2,
284
(
Araṇyakāṇḍa
).
C.
Taniślokī,
a
C.
on
select
verses.
Hz.
718.
C.
by
Govindarāja.
Bd.
176
(
Araṇyakāṇḍa
).
C.
Viṣamapadavyākhyā
by
Devarāma
Bhaṭṭa.
CS
4,
190.
C.
Tattvadīpikā
by
Maheśvaratīrtha.
AS
p.
164.
C.
by
Rāmānuja.
Śg.
2,
283.
Whish
10
(
Bāla-
kāṇḍa
and
Ayodhyākāṇḍa
).
63
(
Araṇyakāṇḍa,
Kiṣkindhākāṇḍa
and
chapters
1--3
of
the
Sundarakāṇḍa
).
68
(
Yuddhakāṇḍa
).
C.
Manoharā
by
Lokanātha.
AS
p.
164.
C.
by
Veṅkaṭeśa.
BC
13.
Rāmāyaṇe
Ādityahṛdayastotram.
Lz.
197,
1.
Bṛhadrāmāyaṇe
Citrakūṭamāhātmyam.
Hpr.
2,
64.
Rāmāyaṇa,
the
well-known
work
of
Vālmīki.
§
424
(
Bhīmakadalīkhaṇḍapr.
):
III,
147,
11177
(
ºe
ativikhyātaḥ
śrīmān
vānarapuṅgavaḥ,
sc.
Hanūmat
).--§
795c
(
Mahābhārata
):
XVIII,
6,
300
(
ºe…Hariḥ
sarvatra
gīyate
).
Cf:
Rāmacarita.
रामायण
/
RĀMĀYAṆA
.1
)
General.
rāmāyaṇa
is
considered
to
be
the
first
poetic
composition
in
the
world
or
at
least
in
india,
and
hence
it
is
called
the
Ādi
kāvya
(
First
Epic
).
It
is
an
epic
as
it
contains
descriptions
and
references
to
ancient
themes.
vālmīki
is
its
author,
and
hence
vālmīki
is
known
as
the
‘Ādi
kavi”
also.
vālmīki
and
śrī
rāma
were
contemporaries.
During
his
life
in
exile
in
the
forest
rāma
visited
Vālmīkī's
āśrama.
It
was
in
this
āśrama
that
sītā
lived
after
being
abandoned
by
rāma.
The
connection
in
many
ways
of
the
life
of
vālmīki
with
the
‘Rāma
story’
was
an
incentive
for
him
to
write
the
rāmāyaṇa.2
)
Composing
of
rāmāyaṇa.
Once
while
returning
from
the
river
tamasā
vālmīki
witnessed
a
hunter
shooting
down
one
of
a
krauñca
(
a
kind
of
bird
)
couple.
The
intense
emotion
created
by
the
incident
burst
out
as
follows
in
verse
form.Mā
niṣāda
pratiṣṭhāṁ
tvamagamaḥ
śāśvatīḥ
samāḥ
।
Yat
krauñcamithunādekamavadhīḥ
kāmamohitam.
।।
Immediately
brahmā
appeared
on
the
scene
and
advised
vālmīki
to
write
the
story
of
rāma
in
the
same
pattern
as
that
verse.
brahmā
taught
him
about
the
past
and
the
future
of
the
history
of
rāma.
As
sītā,
kuśa,
and
lava
were
living
in
his
āśrama
vālmīki
was
well
in
the
know
about
the
present.
In
the
above
background
vālmīki
completed
writing
the
rāmāyaṇa
Story
in
24,
000
verses.
The
epic
is
divided
into
seven
kāṇḍas
(
sections
)
of
five
hundred
chapters.
The
seven
sections
are
the
Bālakāṇḍa,
the
Ayodhyākāṇḍa,
the
araṇya
kāṇḍa,
the
kiṣkindhā
Kāṇḍa,
the
sundara
Kāṇḍa,
the
yuddha
Kāṇḍa
and
the
Uttarakāṇḍa.
vālmīki
taught
the
poem
to
lava
and
kuśa
and
when
they
went
with
vālmīki
to
ayodhyā
during
the
aśvamedhayajña
of
śrī
rāma,
they
sang
the
poem
in
the
open
assembly
there.3
)
Different
views
about
the
author.
Tradition
ascribes
the
authorship
of
the
rāmāyaṇa
to
vālmīki.
But,
western
scholars
hold
the
view
that
a
part
of
Bālakāṇḍa
and
the
whole
of
Uttarakāṇḍa
are
interpolations
of
a
future
date.
The
following
are
the
reasons
for
this
view.(
i
)
Two
different
texts
are
found
for
cantos
one
and
three
of
Bālakāṇḍa.
In
one
of
them
many
of
the
stories
mentioned
in
the
other
are
missing.
It
may,
therefore,
be
surmised
that
the
two
texts
were
composed
during
different
periods.(
ii
)
In
the
early
texts
of
rāmāyaṇa
stories
like
Gaṅgāvataraṇam
are
not
to
be
found.
So
they
must
be
interpolations
of
a
later
period.(
iii
)
Only
in
Kāṇḍas
one
and
seven
is
śrī
rāma
treated
as
an
incarnation.
In
the
other
Kāṇḍas
he
is
considered
in
the
capacity
of
a
hero
only.(
iv
)
Uttarakāṇḍa
is
not
to
be
found
among
the
early
translations
of
rāmāyaṇa
into
other
languages.(
v
)
In
the
Bālakāṇḍa
it
is
stated
that
vālmīki
composed
the
rāmāyaṇa,
taught
it
to
kuśa
and
lava,
and
that
they
recited
the
whole
poem
before
śrī
rāma
at
ayodhyā.
Many
of
the
things
mentioned
in
this
Kāṇḍa
are
repeated
in
Uttarakāṇḍa,
which,
therefore,
must
have
been
written
by
someone
else.4
)
The
period
of
rāmāyaṇa.
According
to
Indian
belief
śrī
rāma
lived
at
the
end
of
tretāyuga,
which
came
to
its
close
in
8,
67,
100
B.C.
As
per
rāmāyaṇa
śrī
rāma
ruled
the
country
for
11,
000
years.
He
was
forty
years
old
when
he
ascended
the
throne.
vālmīki
began
writing
the
rāmāyaṇa
after
Lavakuśas
were
born.
In
the
light
of
the
above
facts.
certain
scholars
opine
that
the
rāmāyaṇa
was
written
near
about
878000
B.C.
But,
western
critics
and
some
eastern
critics
do
not
accept
this
view.
Professor
Jacobi
holds
the
view
that
the
original
of
mahābhārata
is
anterior
to
rāmāyaṇa.
Most
scholars
do
not
agree
with
this
view.
A
great
majority
of
critics
are
of
opinion
that
rāmāyaṇa
is
anterior
to
mahābhārata.
They
argue
as
follows:--(
i
)
The
traditional
belief
in
india
is
that
rāmāyaṇa
was
written
much
earlier
than
mahābhārata.(
ii
)
rāmāyaṇa
makes
no
reference
to
any
of
the
characters
of
mahābhārata.(
iii
)
The
śrī
rāma
story
is
referred
to
in
many
a
Jātaka
story
of
the
Buddhists.(
iv
)
vālmīki
has
made
no
mention
about
the
city
of
pāṭalīputra
established
near
about
380
B.C.
It
is
an
irrefutable
fact
that
śrī
rāma
had
passed
by
the
city.(
v
)
During
the
reign
of
emperor
aśoka
the
prākṛta
language
was
spoken
in
the
areas
where
the
incidents
mentioned
in
rāmāyaṇa
took
place.
But,
rāmāyaṇa
was
written
much
anterior
to
the
emergence
of
prākṛta
language.
According
to
Professor
Keith
rāmāyaṇa
was
written
in
300
B.C.
5
)
Different
readings
of
rāmāyaṇa.
In
various
parts
of
india
three
original
texts
or
readings
are
found
of
the
original
rāmāyaṇa.
In
each
of
the
three
texts
nearly
(
1/3
)
of
the
portions
differ
from
one
another.
The
Bombay
text
is
popular
in
northern
and
southern
india.
The
second
is
the
Bengal
text.
The
third,
the
Kashmir
text,
is
popular
in
the
north-western
parts
of
india.
The
inference
to
be
made
from
the
existence
of
these
three
different
texts
is
that
the
original
epic
was
composed
in
a
prākṛta
language,
which
was
most
popular
at
the
time
and
that
it
was
later
translated
into
Sanskrit
by
different
persons
at
different
times.
This
theory
will
explain
the
existence
of
the
different
texts.
For
many
years
it
continued
to
be
handed
down
from
mouth
to
month
till
it
assumed
written
form
in
Sanskrit.6
)
Other
Rāmāyaṇas.
The
rāmāyaṇa
story
in
other
forms
and
garbs,
is
also
prevalent
in
india.
One
of
them
is
Vāsiṣṭharāmāyaṇa
or
Jñānavāsiṣṭha.
The
authorship
of
it
also
is
ascribed
to
vālmīki.
Most
of
the
Rāmāyaṇas
like
Vāsiṣṭhottararāmāyaṇa,
Sītāvijaya,
Adbhutarāmāyaṇa,
Adbhutottararāmāyaṇa
etc.
found
in
different
parts
of
india
are
believed
to
have
been
written
by
vālmīki.
Adbhutarāmāyaṇa
is
composd
of
twentyseven
cantos.
According
to
this
rāmāyaṇa,
it
was
sītā,
who
killed
rāvaṇa
of
ten
heads.
There
is
another
rāmāyaṇa
in
Sanskrit
called
Adhyātma-rāmāyaṇa.
It
is
a
poem
separated
from
brahmāṇḍapurāṇa.
It
is
written
in
the
form
of
a
conversation
between
umā
(
pārvatī
)
and
śiva.
ānanda-rāmāyaṇa
and
MūlaRāmāyaṇa
extol
the
greatness
of
hanūmān.
रामायणं,
क्लीबम्
(
रामस्य
चरितान्वितं
अयनंशास्त्रम्
।
)
रामेण
रावणवधकाव्यम्
।
इतित्रिकाण्डशेषः
॥
तच्च
शतकोटिसंख्यकम्
।
यथा
।स्कान्दे
पातालखण्डे
अयोध्यामाहात्म्ये
तत्रत्य-तीर्थाश्रमवर्णनप्रस्तावे
।“शापोक्त्या
हृदि
सन्तप्तं
प्राचेतसमकल्मषम्
।प्रोवाच
वचनं
ब्रह्मा
तत्रागत्य
सुसत्कृतः
॥
न
निषादः
स
वै
रामो
मृगयाञ्चर्त्तुमागतः
।तस्य
संवर्णनेनैव
सुश्लोक्यस्त्वं
भविष्यसि
॥
इत्युक्त्वा
तं
जगामाशु
ब्रह्मलोकं
सनातनः
।ततः
संवर्णयामास
राघवं
ग्रन्थकोटिभिः
॥
”कोटिभिः
शतकोटिभिः
।
चरितं
रघुनाथस्यशतकोटिप्रविस्तरमित्यन्यत्रोक्तेः
।
तच्च
संपूर्णंब्रह्मलोके
इत्यैतिह्यम्
॥
इह
तु
कुशलवोपदिष्टाचतुर्विंशतिसाहस्रीत्यलम्
।
इति
रामायण-टीकायां
नागोजीभट्टः
॥
*
॥
तथा
हि
।“प्राप्तराज्यस्य
रामस्य
वाल्मीकिर्भगवान्
ऋषिः
।चकार
चरितं
कृत्स्नं
विचित्रपदमर्थवत्
॥
चतुर्विंशत्सहस्राणि
श्लोकानामुक्तवान्
ऋषिः
।तथा
सर्गशतान्
पञ्च
षट्
काण्डानि
तथोत्तरम्
॥
इति
रामायणे
वाल्मीकीये
बालकाण्डे
३
सर्गः
॥
संक्षिप्तरामचरित्रं
यथा,
--“रामायणमथो
वक्ष्ये
श्रुतं
पापविनाशनम्
।विष्णुनाभ्यब्जजो
ब्रह्मा
मरीचिस्तत्सुतः
स्मृतः
॥
मरीचेः
कश्यपस्तस्मात्
परस्तस्मात्
मनुः
सुतः
।मनोरिक्षाकुवंश्योऽभूद्वंशे
राजा
रघुः
स्मृतः
॥
रघोरजस्ततो
जातो
राजा
दशरथो
बली
।तस्य
पुत्त्रास्तु
चत्वारो
महाबलपराक्रमाः
॥
कौशल्यायामभूद्रामो
भरतः
केकयीसुतः
।सुतौ
लक्ष्मणशत्रुघ्नौ
सुमित्रायां
बभूवतुः
॥
रामो
भक्तः
पितुर्मातुर्विश्वामित्रादवाप्तवान्
।अस्त्रग्रामं
यतो
यक्षीं
ताडकां
प्रजघान
ह
॥
विश्वामित्रस्य
यज्ञे
तु
सुबाहुं
न्यवधीद्बली
।जनकस्य
क्रतुं
गत्वा
उपयेमेऽथ
जानकीम्
॥
उर्म्मिलां
लक्ष्मणो
वीरो
भरतो
माण्डवीं
सुताम्
।शत्रुघ्नो
वै
कीर्त्तिमतीं
कुशध्वजसुते
च
ते
॥
पित्रादिभिरयोध्यायां
गत्वा
रामादयः
स्थिताः
।युधाजितं
मातुलञ्च
शत्रुघ्नभरतौ
गतौ
॥
गतयोर्नृपवर्य्येण
राज्यं
दातुं
समुद्यतम्
।रामाय
ज्येष्ठपुत्त्राय
कैकेय्या
प्रार्थितं
तदा
।चतुर्द्दशसमा
वासो
वने
रामस्य
वाञ्छितः
॥
रामः
पितृहितार्थन्तु
लक्ष्मणेन
च
सीतया
।राज्यञ्च
तृणवत्त्यक्त्वा
शृङ्गवेरपुरं
गतः
।रथं
त्यक्त्वा
प्रयागञ्च
चित्रकूटं
गिरिं
गतः
॥
रामस्य
तु
वियोगेन
राजा
स्वर्गं
समाश्रितः
।संस्कृत्य
भरतश्चागात्
रामं
मातृबलान्वितः
॥
अयोध्यान्तु
समागत्य
राज्यं
कुरु
महामते
।स
नैच्छत्
पादुके
दत्त्वा
राज्याय
भरताय
तु
॥
विसर्ज्जितोऽथ
भरतो
रामराज्यमपालयत्
।नन्दिग्रामे
स्थितो
भक्तो
ह्ययोध्यां
नाविशद्व्रती
॥
रामोऽपि
चित्रकूटाच्च
अत्रेराश्रममाययौ
।नत्वा
अभीक्ष्णं
चागस्त्यं
दण्डकारण्यमागतः
॥
तत्र
सूर्पनखा
नाम
राक्षसीसार्द्धमागता
।निकृत्य
कर्णौ
नासे
च
रामेणाथ
पराहिता
॥
तत्प्रेरितः
खरश्चागाद्दूषणस्त्रिशिरास्तथा
।चतुर्द्दशसहसेण
रक्षसान्तु
बलेन
च
॥
रामोऽपि
प्रेषयामास
वाणैर्यमपुरञ्च
तान्
।राक्षस्या
प्रेरितोऽभ्यागात्
रावणो
हरणाय
हि
॥
मृगरूपं
स
मारीचं
कृत्वाग्रेऽथ
त्रिदण्डधृक्
।सीतया
प्रेरितो
रामो
मारीचं
प्रजघान
ह
॥
म्रियमाणः
स
च
प्राह
हा
सीते
लक्ष्मणेति
च
।सीतोक्तो
लक्ष्मणोऽथागाद्रामश्चाशु
ददर्श
तम्
॥
उवाच
राक्षसी
माया
नूनं
सीता
हृतेति
सा
।रावणोऽन्तरमासाद्य
अङ्केनादाय
जानकीम्
॥
जटायुषं
विनिर्ज्जित्य
ययौ
लङ्कां
ततो
बली
।अशोकवृक्षच्छायायां
रक्षितां
तामधारयत्
॥
आगत्य
रामः
शून्यञ्च
पर्णशालां
ददर्श
ह
।शोकं
कृत्वाथ
जानक्या
मार्गणं
कृतवान्
प्रभुः
॥
जटायुषञ्च
संस्कृत्य
तदुक्तो
दक्षिणां
दिशम्
।गत्वा
सख्यं
ततश्चक्रे
सुग्रीवेण
च
राघवः
॥
सप्ततालान्
विनिर्भिद्य
शरेणानतपर्व्वणा
।वालिनञ्च
विनिर्भिद्य
किष्किन्धायां
हरीश्वरम्
॥
सुग्रीवं
कृतवान्
रामो
ऋष्यमूके
स्वयं
स्थितः
।सुग्रीवः
प्रेषयामास
वानरान्
पर्व्वतोपमान्
॥
सीताया
मार्गणं
कर्त्तुं
पूर्व्वाद्यैः
सुमहाबलान्
।प्रतीचीमुत्तरां
प्राचीं
दिशं
गत्वा
समागताः
॥
दक्षिणान्तु
दिशं
ये
च
मार्गयन्तोऽथ
जानकीम्
।वनानि
पर्व्वतान्
द्वीपान्
नदीनां
पुलिनानि
च
॥
जानकीं
ते
ह्यपश्यन्तो
मरणे
कृतनिश्चयाः
।सम्पातिवचनात्
ज्ञात्वा
हनूमान्
कपिकुञ्जरः
॥
शतयोजनविस्तीर्णं
पुप्लुवे
मकरालयम्
।अपश्यज्जानकीं
तत्र
अशोकवनिकास्थिताम्
॥
भर्त्सितां
राक्षसीभिश्च
रावणेन
च
रक्षसा
।भव
भार्य्येति
वदता
चिन्तयन्तीञ्च
राघवम्
॥
अङ्गुलीयं
कपिर्दत्त्वा
सीतां
कौशल्यमब्रवीत्
।रामस्य
तस्य
दूतोऽहं
शोकं
मा
कुरु
मैथिलि
॥
अभिज्ञानञ्च
मे
देहि
येन
रामः
स्मरिष्यति
।तत्
श्रुत्वा
प्रददौ
सीता
वेणी
रत्नं
हनूमते
॥
यथा
रामो
नयेत्
शीघ्रं
तथा
वाच्यं
त्वया
गते
।तथेत्युक्त्वा
तु
हनुमान्
वनं
दिव्यं
बभञ्ज
तत्
॥
हत्वाक्षं
राक्षसांञ्चान्यान्
बन्धनं
स्वयमागतः
।सर्व्वैरिन्द्रजितो
बाणैर्दृष्ट्वा
रावणमब्रवीत्
॥
रामदूतोऽस्मि
हनुमान्
देहि
रामाय
मैथि-लीम्
।एतत्
श्रुत्वा
प्रकुपितो
दीपयामास
पुच्छकम्
॥
कपिज्र्ज्वलितलाङ्गूलो
लङ्कागेहे
महाबलः
।दग्ध्वा
लङ्कां
समायातो
रामपार्श्वं
स
वानरः
॥
जग्ध्वा
फलं
मधुवने
दृष्ट्वा
सीतेत्यवेदयत्
।मणिरत्नञ्च
रामाय
रामो
लङ्कां
ययौ
पुरीम्
॥
ससुग्रीवः
सहनुमानङ्गदाद्यः
सलक्ष्मणः
।विभीषणोऽपि
संप्राप्तः
शरणं
राववं
प्रति
॥
लङ्कैश्वर्य्येष्वभ्यसिञ्चद्रामस्तं
रावणानुजम्
।रामो
नलेन
सेतुञ्च
कृत्वाब्धौ
चोच्छ्रितायतम्
॥
सुवेलावस्थितश्चैव
पुरीं
लङ्कां
ददर्श
ह
।अथ
ये
वानरा
वीरा
नीलाङ्गदनलादयः
॥
धूम्रधूम्राक्षधूम्रेन्द्रा
जाम्बवत्प्रमुखास्तदा
।मैन्दद्विविदमुख्यास्ते
पुरीं
लङ्कां
नभञ्जिरे
॥
राक्षसांश्च
महाकायान्
कालाञ्जनचयोपमान्
।रामः
सलक्ष्मणो
हत्वा
सकपिः
सर्व्वराक्षसान्
॥
विद्युज्जिह्वञ्च
घूभ्राक्षं
वेदान्तकनरान्तकौ
।महोदरमहापार्श्वावतिकायं
महाबलम्
॥
कुम्भं
निकुम्भं
मत्तञ्च
मकराक्षं
ह्यकम्पनम्
।प्रहस्तं
वीरमुन्मत्तं
कुम्भकर्णं
महाबलम्
॥
रावणिं
लक्ष्मणश्छित्त्वा
ह्यस्त्राद्यै
राघवो
बली
।निकृत्य
बाहू
वक्त्राणि
रावणन्तु
व्यपातयत्
॥
सीतां
शुद्धां
गृहीत्वाथ
विमाने
पुष्पके
स्थितः
।सवानरः
समायातो
ह्ययोध्याप्रवरं
पुरम्
॥
तत्र
राज्यं
चकाराथ
पुत्त्रवत्
पालयन्
प्रजाः
।दशाश्वमेधानाहृत्य
गयाशिरसि
पातनम्
॥
पिण्डानां
विधिवत्
कृत्वा
दत्त्वा
दानानि
राघवः
।पुत्त्रौ
कुशलवौ
सृष्ट्वा
तौ
च
राज्येऽभ्यषेचयत्
॥
एकादशसहस्राणि
रामो
राज्यमकारयत्
।शत्रुघ्नो
लवणं
हत्वा
शैलूषं
भरतः
स्थितः
॥
अगस्त्यादीन्
मुनीन्
श्रुत्वा
श्रुत्वोत्पत्तिञ्च
रक्ष-साम्
।स्वर्गं
गतो
जनैः
सार्द्धमयोध्यां
वैकृतान्तकः
॥
”इति
गारुडे
१४८
अध्यायः
॥
*
॥
एतदतिरिक्तं
वाल्मीकिप्रणीतं
सप्तविंशतिसर्ग-युक्तं
सहस्रश्लोकात्मकं
सीताकर्त्तृकसहस्रकन्ध-रावणवधकाव्यरूपाद्भुतोत्तरकाण्डमस्ति
।
तस्यप्रथमसर्गीयश्लोका
यथा,
--“तमसातीरनिलयं
सर्व्वेषां
तपसां
गुरुम्
।वचसां
प्रथमं
स्थानं
वाल्मीकं
मुनिपुङ्गवम्
॥
विनयावनतो
भूत्वा
भारद्बाजो
महामुनिः
।पप्रच्छ
सम्मतः
शिष्यः
कृताञ्जलिपुटो
वशी
॥
रामायणमितिख्यातं
शतकोटि
प्रविस्तरम्
।प्रणीतं
भवता
यच्च
ब्रह्मलोके
प्रतिष्ठितम्
॥
श्रूयते
ब्रह्मणा
नित्यमृषिभिः
पितृभिः
सुरैः
।पञ्चविंशतिसाहस्रं
रामायणमिदं
भुवि
।तदाकर्णितमस्ताभिः
सावशेषं
महामुने
॥
शतकोटिप्रविस्तारे
रामायणमहार्णवे
।किं
गीतमिह
यन्नास्ति
तन्मे
कथय
सुव्रत
॥
आकर्ण्यादरिणः
पृष्टं
भरद्बाजस्य
वै
मुनिः
।हस्तामलकवत्
सर्व्वं
सस्मार
शतकोटिकम्
॥
ओमित्युक्त्वा
मुनिः
शिष्यं
प्रोवाच
वदतां
वरः
।भारद्वाज
चिरं
जीव
साधु
स्मारितमद्य
नः
॥
शतकोटिप्रविस्तारे
रामायणमहार्णवे
।रामस्य
चरितं
सर्व्वमाश्चर्य्यं
सम्यगीरितम्
॥
पञ्चविंशतिसाहस्रं
नृलोके
यत्
प्रतिष्ठितम्
।नृणां
हि
सदृशं
रामचरितं
वर्णितं
मया
।सीतामाहात्म्यसारं
यत्
विशेषादत्र
नोक्त-वान्
।शृणुष्वावहितो
ब्रह्मन्
काकुत्स्थचरितं
महत्
।सीताया
मूलभूतायाः
प्रकृतेश्चरितञ्च
यत्
॥
”इत्याद्यार्षे
रामायणे
वाल्मीकीये
अद्भुतोत्तर-काण्डे
आदिकाव्ये
प्रथमः
सर्गः
॥
*
॥
अन्यत्
ब्रह्माण्डपुराणीयोत्तरखण्डान्तर्गतैकषष्टितमाध्यायादिक-हरपार्व्वती-संवादरूपाध्यात्म-रामायणमस्ति
।तत्र
अध्यात्मबालकाण्डे
सर्गाः
सप्तैव
शम्भु-नोद्दिष्टाः
षष्ट्युत्तरत्रिशतश्लोकाः
मोक्षप्रदानृणाम्
१
।
अध्यात्मरामचरिते
अयोध्याकाण्डेनवानां
सर्गाणां
सप्तशतानि
श्लोकाः
पुण्यमोक्ष-प्रदाः
२
।
काण्डेऽरण्येऽध्यात्माख्ये
सर्गा
द्विपञ्चपरिक्षिप्ताः
पञ्चशतानि
श्लोकाः
पापहराःपार्व्वतीशोक्ताः
३
।
श्रीमदध्यात्मरामायणे
उमा-महेश्वरसंवादे
किष्किन्ध्याकाण्डे
नवमः
सर्गःपञ्चशतानि
श्लोकाः
दुरितहरा
पञ्चपञ्चाशत्
४
।सुन्दरकाण्डे
सर्गाः
पञ्चैवाध्यात्मिकशब्दितेप्रोक्तास्त्रीणि
शतानि
श्लोकास्त्रिभुवनपाप-हराः
५
।
काण्डे
युद्धात्मके
सर्गा
नवसप्त
नील-कण्डोक्ताः
सार्द्धैकादशशतश्लोका
मनुसंख्यायुता-पुण्याः
६
।
अध्यात्मोत्तरकाण्डे
सर्गाः
ग्रह-संख्यया
प्रक्षिप्ता
ऋतुशतसंख्यश्लोकाः
७
।पुराणसंख्याश्च
पुरा
हरेणोक्ताः
।“पार्व्वत्यै
परमेश्वरेण
गदिते
ह्यध्यात्मरामायणेकाण्डैः
सप्तभिरन्वितेऽतिशुभदे
सर्गाश्चतुः-षष्टिकाः
।श्लोकानान्तु
शतद्वयेन
सहिता
युक्तानि
चत्वारिसा-हस्राण्येव
समासतः
श्रुतिशते
सूक्तानि
तत्त्वा-र्थतः
॥
”इत्यध्यात्मरामायणम्
॥
*
॥
अपरं
रामवशिष्ठसंवादरूपमोक्षोपायकदेव-हूतोक्तवाशिष्ठनामकमहारामायणमस्ति
।
तत्रप्रथमार्द्धे
अष्टाविंशत्यूत्तरशतसर्गाः
।
तस्यआद्यन्तश्लोकौ
यथा,
--श्रीवाल्मीकिरुवाच
।“उपशमप्रकरणादनन्तरमिदं
शृणु
।तन्निर्व्वाणप्रकरणं
ज्ञातं
निर्व्वाणदायि
यत्
॥
१
॥
य
इमं
शृणुयान्नित्यं
विधिं
रामवशिष्ठयोः
।सर्व्वावस्थोऽपि
श्रवणान्मुच्यते
ब्रह्म
ऋच्छति
॥
२
॥
उत्तरार्द्धे
षोडशोत्तरद्बिशतसर्गाः
।
तस्या-द्यन्तश्लोकौ
यथा,
--श्रीराम
उवाच
।“नैष्कर्म्म्यात्
कल्पनात्यागात्
तनुः
पततिरोहितः
।कथमेतदता
ब्रह्मन्
सम्भवत्याशु
जीवतः
॥
१
॥
यत्
तर्व्वं
खल्विदं
ब्रह्म
तज्जलानिति
च
स्फुटम्
।श्रुत्या
ह्युदीर्य्यते
साम्नि
तस्मै
ब्रह्मात्मने
नमः
॥
”
२
॥
अत्रादौ
वैराग्यप्रकरणग्रन्थः
।
द्वितीयो
मुमुक्षु-ग्रन्थः
।
तृतीय
उत्पत्तिग्रन्थः
।
चतुर्थः
स्थिति-ग्रन्थः
।
पञ्चमः
सकलोपशमग्रन्थः
।
षष्ठप्रक-रणे
निर्व्वाणग्रन्थः
।
पूर्व्वार्द्धे
सटीकग्रन्थ-संख्या
१३६००
।
उत्तरार्द्धे
सटीकग्रन्थसंख्या२३९००
।
इति
श्रीमहारामायणे
निर्व्वाणप्रक-रणे
बालकाण्डे
मोक्षोपाये
देवहूतोक्ते
द्बात्रिं-शत्साहस्र्यां
संहितायां
वाशिष्ठे
ब्रह्मदर्शनेउत्तरार्द्धे
षोडशोत्तरद्विशततमः
सर्गः
॥
रामायण
नपुंलिङ्गम्
।
रामस्यायनं
चरितमधिकृत्य
कृतो
ग्रन्थोऽण्
।रामचरितप्रतिपादके
वाल्मीकिकृते
महाकाव्यभेदे
तच्चसप्तकाण्डात्मकम्
ब्रह्मलोके
कोटिश्लोकात्मकं
मनुष
लोकेच
चतुर्विंशतिसाहस्रं
पञ्चशतसर्गयुतम्
।तत्प्रतिपाद्यविषयाश्च
गह०
पुंलिङ्गम्
१४८
अ०
उक्त
यथा“मनोरिक्ष्वाकुवंश्योऽभूत्
वंशे
राजा
रघुः
स्मृतःरघो
रजस्ततो
जातो
राजा
दशरथो
वली
।
तस्यपुत्रास्तु
चत्वारो
महाबलपराक्रमाः
।
कोशल्याया-मभूद्रामा
भरतः
केकयीसुतः।
सुतौ
लक्ष्मणशत्रुघ्नौसुमित्रायां
बभूवतुः
।
रामो
क्तः
पितुर्मातुर्विश्वामित्रा-दवाप्तवान्
।
अस्त्रग्रामं
यतो
यक्षीं
ताडकां
प्रजथानह
।
विश्वामित्रस्य
यज्ञे
तु
सुबाहुं
न्यबधीद्बली
।
जनं-कस्य
क्रतुं
गत्वा
उपयेमेऽथ
जानकीम्
।
उर्म्मिलांलक्ष्मणो
वीरो
भरतो
माण्डवीं
सुताम्
।
शत्रुघ्नो
वैकीर्त्तिमतीं
कुशध्वजसुते
च
ते
।
पित्रादिभिरयोध्यायांगत्वा
रामादयः
स्थिताः
।
थुधाजितं
मातुलञ्च
शत्रुघ्न-भरतौ
गतौ
।
गतयोर्नृपवर्य्येण
राज्यं
दातुं
समुद्य-तम्
।
रामाय
ज्येष्ठपुत्राय
कैकेय्या
प्रार्थितं
तदा
।चतुर्दश
समावासो
वने
रामस्य
वाञ्छितः
।
रामः
पितृ-हितार्थन्तु
लक्ष्मणेन
च
सीतया
।
राज्यं
च
तृणवत्त्यक्त्वा
शृङ्गवेरपर
गतः
।
रथं
त्यक्त्वा
प्रयागञ्च
चित्र-कूटं
गिरिं
गतः
।
रामस्य
तु
वियोगेन
राजा
स्वर्गं
स-माश्रितः
।
संस्कृत्य
भरतश्चागात्
रामं
मातृगणान्वितः
।अयोध्यान्तु
समागत्य
राज्यं
कुरु
महामते!
।
स
नैच्छत्पादुके
दत्त्वा
राज्याय
मरताय
तु
।
विसर्ज्जितोऽथभरतो
रामराज्यमपालयत्
।
नन्दिग्रामे
स्थितो
भक्तोह्ययोध्यां
नाविशद्
व्रती
।
रामोऽपि
चित्रकूटाच्च
अत्रे-राश्रममाययौ
।
नत्वा
सुतीक्ष्णं
चागस्त्यं
दण्डकारण्य-मागतः
।
तत्र
सुर्पनखा
नाम
राक्षसी
सहसागता
।निकृत्य
कर्णौ
नासे
च
रामेणाथ
पराहिता
।
तत्प्रेरितःखरश्चागाद्दूषणस्त्रिशिरास्तथा
।
चतुर्द्दशसहस्रेण
रक्ष-सान्तुःबलेम
च
।
रामोऽपि
प्रेषयामास
बाणैर्यमपुरञ्चतान्
।
राक्षस्या
प्रेरितोऽभ्यागात्
रावणो
हरणायहि
।
मृगरूपं
स
मारीचं
लत्वाग्रेऽथ
त्रिदण्डधृक्
।सीतया
प्रेरितो
रामो
मारीचं
प्रजथान
ह
।
म्रिय-माणः
स
च
प्राह
हा
सीते!
लक्ष्मणेतिं
च
।
सीतोक्तोसक्ष्मणोऽथागाद्रामश्चाशु
ददर्श
तम्
।
उवा
च
राक्षसीमाया
नूनं
सीता
हृतेति
सा
।
रावणोऽन्तरमासाद्य
अङ्केनादाय
जानकीम्
।
जटायुषं
विनिर्जित्य
ययौ
लङ्कांततो
बली
।
अशोकवृक्षच्छायायां
रक्षितां
तामधारयत्
।आगत्य
रामः
शून्याञ्च
पर्णशालां
ददर्श
ह
।
शोकंकृत्वाथ
जानक्या
मार्गणं
कृतवान्
प्रमुः
।
जटायुषञ्चसंस्कृत्य
तदुक्तो
दक्षिणां
दिशम्
।
गत्वा
सख्यं
ततश्चक्रेसुग्रीपेण
च
राचवः
।
सप्ततालान्
विनिर्मिद्य
किष्कि-न्ध्याया
हरीश्वरा
।
सुग्रीवं
कृतवान
राम
ऋष्यमूकेस्वयं
स्थितः
सुग्रीवः
प्रेषयामास
वानरान्
पर्वतोप-मान्
।
सीताया
मार्गणं
कर्त्तुं
पूर्वादौ
सुमहाबलान्
।प्रतीचीमुत्तरां
प्राचीं
दिशं
गत्वा
समागताः
।
दक्षिणान्तुदिशं
ये
च
मार्गयन्तोऽथ
जानकीम्
।
वनानि
पर्वतान्द्वीपान्
नदीनां
पुलिनानि
च
।
जानकीं
ते
ह्यपश्यन्तोमरणे
कृतनिश्चयाः
।
सम्पातिवचनात्
ज्ञात्वा
हनूमान्कपिकुञ्जरः
।
शतयोजनविस्तीर्ण
पुप्लुवे
मकरालयम्अपश्यज्जानकीं
तत्र
अशोकवनिकास्थिताम्
।
भर्त्सितांराक्षसीभिश्च
रावणेन
च
रक्षसा
।
भव
भार्य्येति
वदताचिन्तयन्तीञ्च
राघवम्
।
अङ्गुलीयं
कपिर्दत्त्वा
सीतांकौशल्यमब्रवीत्
।
रामस्य
तस्य
दूतोऽहं
शोकं
मा
कुरुमैथिलि!
।
अभिज्ञानञ्च
मे
देहि
येन
रासः
स्मरिष्यति
।तत्
श्रुत्वा
प्रददौ
सीता
वेणीरत्नं
हनूमते
।
यथा
रामोनयेत्
शीघ्रं
तथा
वाच्यं
त्वया
गते
।
तथेत्युक्त्वा
तुहनुमान्
वनं
दिव्यं
बभञ्ज
तत्
।
हत्वाक्षं
राक्षसांञ्चान्यान्
बन्धनं
स्वयमागतः
स्वर्वैरिन्द्रजितो
बाणैदृष्ट्वारावणमव्रीत्
।
रामदूतोऽस्मि
हनुमान्
देहि
रामायमैथिलीम्
।
एतत्
श्रुत्वा
प्रकुपितो
दीपयामास
पुच्छकम्
।कपिर्ज्वलितलाङ्गूलो
लङ्कां
देहे
महाबलः
।
दग्ध्वालङ्कां
समायात
रामपार्श्वं
स
वानरः
।
जाब्वा
फलंमधुवने
दृष्टा
सीतेत्यवेदयत्
।
मणिरत्नञ्च
रामाय
रामोलङ्कां
ययौ
पुरीम्
।
ससुग्रीवः
सहनुमानङ्गदाद्यैःसलक्ष्मणः
।
विभीषणोऽपि
संप्राप्तः
शरणं
राघवं
प्रति
।लङ्कैश्वर्य्येष्वभ्यषिञ्चद्रामस्तं
रावणानुजम्
।
रामो
नलेनसेतुञ्च
कृत्वाब्धौ
चोच्छ्रितायतम्
।
सुवेलावस्थितश्चैव
पुरींलङ्कां
ददर्श
ह
।
अथ
ते
वानरा
वीरा
नीलाङ्गदनलादयः
।
धूम्रधूम्राक्षधूम्रेन्द्राजाम्बवत्प्रमुखास्तदा
।
मैन्द-द्विविदमुख्यास्ते
पुरीं
लङ्कां
बभञ्जिरे
।
राक्षसांश्च
महा-कायान्
कालाञ्जनचयोपमान्
।
रामः
सलक्ष्मणो
हत्वासकपिः
सर्वराक्षसान्
।
विद्युज्जिह्वञ्च
धूम्राक्षं
देवा-न्तकनरान्तकौ
।
महोदरमहापार्श्वावतिकायं
महाबलम्
।कुम्भं
निकुम्भं
मत्तञ्च
मकराक्षं
ह्यकम्पनम्
।
प्रहस्तंवीरमुन्मत्तं
कुम्भकर्णं
महाबलम्
।
रावणं
ब्रह्मणश्छित्त्वाह्यस्त्राद्यै
राघवो
वली
।
निकृत्य
बाहुपक्त्राणि
रावणन्तुव्यपातयत्
।
सीतां
शुद्धां
गृहीत्वाथ
विमाने
पुष्पकेस्थितः
।
सवानरः
समायातो
ह्ययोध्यां
प्रवरां
पुरीम्
।तत्र
राज्यं
चकाराथ
पुत्रवत्
पालयन्
प्रजाः
।
दशा-श्वमेधानाहृत्य
गयाशिरसि
पातनम्
।
पिण्डानां
विधि-वत्
कृत्वा
दत्त्वा
दानानि
राघवः
।
पुत्रौ
कुशलवौ
सृष्ट्वातौ
च
राज्येऽभ्यषेचयत्
।
एकादशसहस्राणि
रामोराज्यमकारयत्
।
शत्रुघ्नो
लवणं
हत्वा
शैलूषं
भरतःस्थितः
।
अगस्त्यादिमुनीनाञ्च
समुत्पत्तिञ्च
रक्षसाम्
।स्वर्गं
गतो
जनैः
सार्द्धमयोध्यस्थैः
कृतान्तकः”
।
अन्य-दपि
व्यासप्रणीते
पद्मपु०
अध्यात्मरामायणं
वाल्मीकि-कृतमद्भुतरामायणं
चास्ति
।